Historie povinného ručení

Povinnost sjednat povinné ručení jen pro některé

Zákon začal ukládat povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla nejprve jen některým majitelům a provozovatelům motorového vozidla. Tato povinnost se totiž nejdříve týkala jen pilotů letadel. Psal se rok 1925. Majitelé jiných motorových vozidel však časem sami začali pociťovat potřebu uzavřít pojištění odpovědnosti, a tak si ho u pojišťoven začali sjednávat, avšak dobrovolně, nikoli ze zákona.

Zásada dobrovolnosti pojištění

Podle občanského zákoníku z roku 1811, který platil na tehdejším území ČSR, byla odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla omezená jen na princip odpovědnosti za zavinění. Až v roce 1908 se tzv. automobilovým zákonem odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojištění rozšířilo na odpovědnost za následek nehody bez zavinění. Zásada dobrovolnosti na uzavření takového pojištění trvala až do konce roku 1932.

Pro živnostníky povinné ručení povinně

Od posledního prosince roku 1932 vstoupil v platnost zákon č. 198/1932 Sb., o dopravě motorových vozidel. Podle citovaného zákona se doprava osob nebo nákladu, pravidelná i nepravidelná, vykonávaná živnostensky pokládala za koncesovanou živnost. Koncesionář byl povinen uzavřít pojištění odpovědnosti na zabezpečení závazků vyplývajících z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla v této činnosti. Tak se u nás poprvé zavedlo povinné ručení pro některé provozovatele motorových vozidel. Pokud koncesionář živnostenskému úřadu neukázal doklad o uzavření povinného ručení, nesměla se mu vydat koncesní listina na vykonávání živnosti.

Povinnost uzavřít povinné ručení pro každé registrované vozidlo

Brzy se však ukázalo, že nestačí, aby se toto zabezpečení týkalo jen motorových vozidel, kterými byla vykonávána živnostenská činnost. Proto v zákoně č. 81/1935 Sb., o jízdě motorovým vozidlem, uložili zákonodárci povinnost uzavřít povinné ručení každému držiteli vozidla, které bylo v registru čsl. motorových vozidel. Tento zákon nabyl účinnosti 1. 11. 1935. Majitel vozidla byl povinen pojistit jak sebe, tak osobu, jež řídila vozidlo s jeho vědomím. Pojištění se uzavíralo v pojišťovnách, které k tomu získaly oprávnění. Pojišťovny však nehradily škody do 400 Kč a z vyšších částek pak pojistník hradil 10 % ze svého, nejméně však 400 Kč a nejvíc 20 000 Kč.

Fond na podporu při úrazech motorovým vozidlem

Daný zákon prošel dalšími úpravami, protože jeho nedokonalé znění způsobovalo, že v některých případech poškozeným nebyla uhrazena škoda, na niž měli nárok. V roce 1935 byl rovněž založen „Fond na podporu při úrazech motorovým vozidlem", který byl dotovaný některými orgány a organizacemi a částečně do něj plynuly i pokuty, jež se ukládaly majitelům motorových vozidel, kteří neměli uzavřené povinné ručení. Z tohoto fondu se pak vyplácela plnění poškozeným.
Změna povinného pojištění na pojištění zákonné

V roce 1950 byl rozsah a obsah povinného ručení rozšířen a povinné pojištění se změnilo na pojištění zákonné. Takový druh pojištění byl v Československu poprvé dán zákonem č. 56/1950 Sb., o provozu vozidel na veřejných komunikacích. Zákonnou, tedy bezesmluvní formu pojištění, umožnil monopol státu. Pojištění vznikalo ze zákona.

Povinné ručení povinně smluvní

Do konce roku 1999 pro stát povinné ručení formou zákonného pojištění provozovala Česká pojišťovna.V roce 2000 se povinné ručení stalo pojištěním povinně smluvním. Povinně smluvní znamená, že je zákonem stanovena povinnost uzavřít toto pojištění formou pojistné smlouvy (existuje i celá řada pojištění dobrovolně smluvních - např. pojištění odpovědnosti v běžném občanském životě).

Otevřený trh a zvýšená nabídka přinesla konkurenční podmínky a také pestřejší nabídku produktů pojišťoven. Konkurence se nejprve projevila v různé výši limitů pojistného plnění, dále se rozvíjela v oblasti asistenčních služeb a dalších vedlejších produktů. Po uplynutí přechodného období částečné regulace sazeb pojistného se, počínaje rokem 2003, začala projevovat konkurence i v sazbách (cenách) pojistného. Některé pojišťovny provádějí intenzivní segmentaci na trhu povinného ručení, přičemž segmentační kritéria se neustále rozvíjejí.